Květen 2018

Malá

28. května 2018 v 11:37 | Gabrielaahava
***

U vchodových dveří zazvonil zvonek. Přišla paní ředitelka Domu dětí a mládeže osobně. Přišla a za ruku vedla naši Malou. Její teta ji vloni v září přihlásila - kdoví proč - na atletiku. Věděla jsem, že atletika pro ni není to pravé ořechové. Všímala jsem si její touhy tančit a jejího gymnastického nadání, které se ale zatím nemělo šanci rozvíjet.

***

Do našeho domova přišla před dvěma lety se svými dvěma sourozenci. Byla nejmladší a nejproblematičtější. Její záchvaty opozičního vzdoru překvapovaly i otrllé tety matadorky, které v našem zařízení pracují 20 a více let.
Krásná holčička. Bylo jí pět, když je sociálka přivezla. Tahle nejmladší okamžitě neuvěřitelnou rychlostí vyšplhala na palandu ve svém pokojíku, co jí teta pečlivě připravila a nazdobila. Než se kdo nadál, spustila otřesný, blíže nedefinovatelný jekot. Něco jako dinosauři z Jurského parku, ale strašně vysoko. Lidské ucho ten zvuk naneštěstí zaznamenávalo a po chvíli jste začli přemýšlet o přistávání létajícího talíře a blízkém setkání třetího druhu. Otřesný zvuk.
Vešla jsem za ní tehdy do pokojíka.
"Já vím. Není to jednoduché, viď?"
Jekot utichl.
"Chceš ke mně?" Roztáhla jsem ruce.
Překvapila. Spustila se z palandy jako opička a přilepila se mi do náruče. Byla opravdu ještě malá. Zpod brýlí se silnými skly začaly stékat slzy.

***

Teď jsem odemkla vchodové dveře a převzala si Malou od rozčilené paní ředitelky.
"Tohle už překročilo všechny hranice, paní ....... . Takhle to dál nepůjde. Odvolali mě telefonicky od mé rozdělané práce na kroužek. Nikdo si s ní neporadil. Pokousala tři chlapce, několik dětí poškrábala a rozkopala jim pomůcky na překážkovou dráhu."
"Omlouvám se," - jediné, co mě napadlo, "děkuji vám. My to pořešíme. Na shledanou."
"A s atletikou je konec. Už nám ji tam neposílejte!"
Vzala jsem Malou za ruku a odvedla ji dovnitř. Směřovali jsme po schodech do naší ředitelny.
"Ne, já tam nechci!", vyškubla se mi a utíkala do svého pokojíku. Dohonila jsem ji.
"Teď se nedá nic dělat. Vždyť vidíš, co sis nadrobila. Tak buď statečná a pojď si to vyslechnout. Vynadáme ti. Teta asi bude křičet. Ale to vydržíš. Nic jiného se ti přece nestane."
Podala mi ruku a vyšly jsme po schodech nahoru.
Naše ředitelka ani neskončila s hlasitým káráním, ještě ani nedošla k tomu, že si rodiče z kroužku budou ztěžovat, protože jim Malá pokousla děti. Ještě ani nedošla na prázdninový tábor v dětské psychiatrické léčebně, když se malá otočila jako na obrtlíku, práskla dveřmi a utekla po schodech dolu. Vzápětí se z jejího pokojíka ozval otřesný, blíže nedefinovatelný jekot.
"Tak to vidíš. A tuhle chceš na taneční vystoupení? Aby soutěžila, jo?"
"Zkusila bych to. Něco mě napadlo."
"No, tak Pán Bůh s tebou."
"Však On je." Pomyslela jsem si spokojeně.

***


Andulka

14. května 2018 v 11:26 | Gabrielaahava

Andulka

Ukončila jsem další telefonický hovor a málem se ponořila do kancelářské práce. Papírování. Vyrušil mě řev ze třetí skupiny. Andulka. Vyšla jsem z kanceláře a zamířila ke schodům. Áňa seděla na trámku na půdě.

"Nech mě!!" štěkl chraplavý hlásek. Kdyby jí nebylo sotva sedm let, připomínala by hlasem starou barovou zpěvačku.

"Tak tu nekřič a pojď do pokoje!" snažila se teta. Sloužila ve třetí skupině a nebyla u nás dlouho.

"NEE!" zasípal hlásek. "Nech mě!!"

"Ale já ti nic nedělám."

"NEE!!"

Spatřila mě stát ve dveřích. Natáhla jsem k ní ruku.

"Já chci jít s tebou!!"

"Tak pojď." Vzala jsem ji s sebou do kanceláře.

"Pomůžeš mi?"

"Ano."

"Sedneš si sem?" Nabídla jsem křeslo pro hosty.

"A můžu sem?" ukázala na židli naší ředitelky, umístěné naproti mému psacímu stolu.

"Můžeš."

"Dáš mi sešit?"

"Chceš dělat zápis?"

"Ano."

Vytáhla jsem Školní vzdělávací program a rozpracované Standardy kvality péče v ústavní výchově.

"Tak na. Tady máš propisku, můžeš sem dávat razítko, …"

"Máš gumu?"

"Tady máš gumu. Co když pustím nějakou hudbu?"

"Jooo. Pusť Kynychovou. Pusť Šmouly."

"Jejda, Šmouly nemám." Pustila jsem Marsyas z youtubka. Zuzana Michnová zpívala S Luisem a nám bylo fajn. Andulka zapisovala do mých Standardů - pracovní verze. Razítko bouchalo o desku stolu a následovaly podpisy.

"Já budu primář."

"Cože?"

"Můžu ti zavolat?" zvedla ručku od telefonu. Uchopila jsem svoji.

"Haló?"

"Ano, pane primáři?"

"Tak co, dáme mu půlku nebo třikrát denně?" zeptal se primář chraplavým hlasem a hleděl mi do tváře přes stůl svýma modrýma očima.

"Myslím, že půlka stačí." odpověděla jsem do své ručky a hleděla do těch očí. Usmívaly se.

"A co Nicolas. Zlobí?"

"Ne, už je to lepší. Zato Tenčák zlobí."

"A co?"

"Včera zase kradl v samoobsluze. Už má zakázané i Tesco."

"Jo? Dáme mu injekci?"

"Jak myslíte, pane primáři.

"A bude bez výhod."

"Dobře. Ale zapište to do zápisu."

"Dám tam razítko." Áňa usilovně čárala přes Standardy, které nemusí být zpracovány písemně, jen musíte umět popsat, jak je v zařízení praktikujete a kde je případná kontrola najde zakotveny.

Dostala jsem nápad. Youtube přeskočilo na Mišíka a tentokrát Stříhali dohola malého chlapečka.

"Pane primáři, zavolám Tenčáka sem." Vyšla jsem z kanceláře. Tenčák seděl na schodech a chystal se na zahradu.

"Davide, prosím tě, pojď se mnou." Tázavě na mě pohlédl, ale zvedl se a šel.

Posadila jsem ho v kanceláři na pohovku a povídám:

"Tak Davide, toto je pan primář a chce se tě na něco zeptat."

Andulka se všeho ujala: "Ty zlobíš?" Tenčákovi cukaly koutky, ale zalhal:

"Ne"

"Ale no tak. Zlobíš, Tenčáku." David už se smál a dal si ruku před pusu. Ale stále seděl a okamžitě se zapojil do hry.

"Dostaneš injekci. Natáhni ruku." Primář uchopil zelenou pastelku a můj sprej do nosu. Tenčák natáhl ruku a Andulka ho píchla do předloktí. Potom místo postříkala kapkami do nosu ve spreji.

"A ještě výchovné opatření. Máš zákaz vycházek."

"Ano, a je bez výhod." připomněla jsem primáři. Tenčák už se v pohovce svíjel smíchy. Ale vstal, dokonce se uklonil a odešel z kanceláře. Seskákal dolu ze schodů jako blecha a uháněl ven hopsat na trampolínu.

Podobně nás navštívilo ještě aspoň pět chovanců. Andulka zářila. Ruce si dala v bok a vítala každého slovy:

"Tak pojď, to jsme se zase dočkali."

Počmárala celé Standardy a ještě si přibrala Kontroly uklizených pokojů. Dala jsem jí balíček obrázků z logopedie, aby mohla odměňovat ty hodné. Když se k nám posadila i Hrdlička a chtěla se smát jako zjednaná, primář ji usadil:

"Moc se nesměj. Tady jsi v léčení. Tak povídej, jak ses měla doma? Líbilo se ti na dovolence?"

Hrdlička dostala injekci i obrázek a šla si ven na nádraží zapálit. Jestli nemá nasbírané vajgly, zajímalo by mně, komu cigaretu šlohla. Kapesné bylo už dávno.

Andulku už to přestalo bavit. Uklidily jsme kancelář. Také jsem se sbalila a zamířila do šatny.

"Tak ahoj!"

"Ahoj! A pozdravuj toho svého miláčka!"

"Myslíš manžela?"

"Jo, toho."

"Tak jo."

Áňa

14. května 2018 v 11:25 | Gabrielaahava

Kdo z nás je normální a kdo je blázen? Možná jsem normální jen proto, že si to o sobě sama myslím. Protože nevnímám poznamenání své vlastní duše. Za to vnímám zjizvenost duší těch druhých…


***


Dívala jsem se z okna kanceláře na zahradu, jak Andulka sedí na workoutovém stroji. Seděla na spodní části, určené na nohy. Také jsem si tam párkrát stoupla a chvíli se houpala. Andulka seděla na stupátku, cumlala si palec a zamyšleně se kývala ze strany na stranu. Vypadalo to strašidelně. Už jí bylo devět. Blonďatě zlaté culíky se zvolna pohupovaly s ní, podle toho, jak hýbala nohama. Opět bosa. Bez sandálů či žabek na dvůr.

"Áňo, až tě bodne včela do nohy, tak potom neřvi!" houkla na ni vychovatelka.

Andulka nevnímala. Stále se pohupovala a zahleděna do dveří od sklepa, cumlala svůj ožužlaný palec, někdy popraskaný až do krve.

Tety vychovatelky seděly za dřevěným stolem na lavicích a popíjely své odpolední kávy. Děti běhaly po zahradě, některé skákaly na trampolíně, pár kluků hrálo fotbal a ti menší si stavěli tunely na pískovišti.

"Teto, můžu ven?"

"Do šesti, Davide. A žádné cigarety. A žádné blbosti v Bille!"

"No jo. Mam kapesný, " odtušil vysoký, strašně hubený kluk.

"Spadni Andulo!" prošel kolem workoutového stroje, ťuknul do držadla a pomalu se klátil k brance.

"Heeeej! Nech tohoooo! Teto! Teto! On mě provokuje!"

Zahradu protnul hlasitý, ochraptělý křik. Dívčin hlásek zněl jako hlas opilé barové zpěvačky. Ustavičným křikem ze všech sil se jí udělaly uzlíky na hlasivkách. Křičela od narození. Od chvíle, kdy se poprvé musela loučit s mámou. Když se jí stýskalo, když máma přišla, a když ji po krátké vycházce vracela do domova. Křičela, když ji děti škádlily, když ji bily, když ona sama někoho bila nebo nechtěla vydržet ani deset minut ve své praktické škole. Křičela, a když jí nikdo nevyhověl, obvykle proto, že nebylo možné jí vyhovět, praštila sebou o zem a celé její silné, ale štíhlé tělíčko, neuvěřitelně osvalené, se propnulo do jakéhosi luku. V této poloze setrvala někdy i několik minut. Pokud se mi tohle stalo, musela jsem jen doufat, že nepřestane dýchat.

Brala mnoho léků, chodila pravidelně k dětskému psychiatrovi a jezdila na pobyty do dětské psychiatrické léčebny. Ve svých devíti letech nepoznala, jestli jedna a jedna jsou dvě nebo tři a tři bez dvou jedna nebo k čemu je to vůbec dobré. Bezpečně si nebyla jistá, jestli oranžová není náhodou fialová nebo růžová. Poznala sluníčkovou a travičkovou. Nikdy se nenaučila žádnou sebekratší básničku. Ovládala ale celou škálu neuvěřitelných sprosťáren, ať už slovy nebo posuňky. Neměla žádné kamarády. Přitom to byla docela hezká holčička.

"Neřvi, Andulo. Nic se ti nestalo. A ty, Davide, nemůžeš mít rozum?" houkla teta.

Ale vysoký hubený kluk už mizel v zatáčce směrem k supermarketům.


***


Nahoře v kanceláři si zatím ředitelka balila věci do kabelky a chystala se k odchodu. Také se naklonila k oknu.

"Podívej se na ni," kývla směrem k workoutovému stroji, "a to je ve druhé třídě. Nevím, co s ní v tom Brně budou dělat. Ještě pár let jsme jí mohli prodloužit dětství. I když je to s ní hrozné."

"Šílená matka," odpověděla jsem. "Co si to zas vymyslela. Stejně tam za ní častěji chodit nebude."

Andulčina matka žila většinou jako bezdomovec. Pokud zrovna neměla nějakou známost, u které se ubytovala. Vztah obvykle fungoval do té doby, než dotyčného muže fyzicky napadla. Pak opět žila na ulici, chodila na polévku do Armády spásy nebo se potulovala po IKEA a já si myslím, že tam občas přespala, pokud je to jen trochu možné. Počítat uměla asi lépe než Áňa, ale zaměstnavatelná nebyla. Nedovolila jí to její inteligence, agresivita a podle jejích vlastních slov, hlavně zdravotní stav. Při poslední návštěvě u nás s velkým zájmem popisovala, jak se léčí se "zánětem dutiny krční". Následně si nám od plic postěžovala na svého potencionálního zaměstnavatele:





"Paní ředitelko, to si neumíte představit. Chtěli, abych tam dělala osm hodin!! Osm hodin v kuse! To by nevydržel ani kůň!!" Rozčileně potřásala hlavou, tentokrát obarvenou na zrz. Ředitelka sklonila hlavu a já se v tu chvilku nemohla podívat jinam, než na své obnošené přezůvky pod stolem. Od té doby si to občas řekneme.

"To bys nevydržela. Osm hodin... !"

"V kuse!"


***



Dopsala jsem v kanceláři poslední výkaz. Odpoledne se pomalu přehouplo v podvečer. Děti na zahradě začaly uklízet hračky. Ty, co skákaly na trampolíně, hledaly boty a ponožky. Cvakla branka a po cestičce se klátil hubený David. Určitě zase na dálku páchnul od cigaretového kouře. Ne, tentokrát to nebylo od cigaret. Dneska si nasbíral vajgly. To smrdí mnohem hůř. Vychovatelka na něho cosi výhrůžně zavolala a dál kontrolovala úklid zahrady.

"Nezapomeňte na míč! Ty kola do garáže! Kdo má klíče…? A kde je Andula? Áňo! Jdeme na večeři!"


***


Andulka seděla pod keřem u plotu směrem k silnici. Nepřátelsky pozorovala hemžení na zahradě.

"Nepůjdu s vámi," tiše si trucovala a promlouvala svým chraplavým hlasem, "nemám vás ráda."

Prohlížela si svůj odřený palec. Také nemohla najít jednu žabku a podezřívala děti, že jí botku někdo schoval. Bylo to pravděpodobné.

Křoví se rozhrnulo a před zkoprnělé děvčátko se posadil velký, černý kocour. Sedl si pomalu a klidně si začal olizovat tlapku. Měl velké zelené oči a těmi se po Andulce občas podíval.

"Nebojím se tě," řekla Andulka a zatajila dech.

"Také se tě nebojím," odpověděl kocour.

"Jsi veliký. Ty nekoušeš?" špitla Andulka

"A ty nekoušeš?" zavrněl kocour tiše a položil tlapku na trávu.

Andulka věřila, že ne. I když včera kousla Nicolase do krve. Nechtěl jí půjčit sluníčkovou pastelku. A ona chtěla namalovat sluníčko. Věděla, že maluje krásná sluníčka… Andulka pochopila, že kocour ví všechno.

"Ale oni mě provokujou."

"A ty?"

"Mně je smutno po mamce." Andulka otočila hlavu a pohlédla do dálky ke garáži. Vychovatelka už zamykala a rozhlížela se kolem dokola. Kde je ta holka?

Kocour pomalu položil svou hebkou černou tlapku vedle dívčiny ruky s odřeným palcem.

"Až půjdu do Brna, budu blíž u mamky. Ty budeš tady?"

"Já jsem, kde chci," odpověděl kocour.

"Oni mi zavřou. Musím jít."

"Pohlaď si mě." Kocour upřel svůj pohled na holčičku. Andulka pohlédla na jeho lesklou srst a podívala se mu do očí. Travičková!

"Nechci." Odběhla k pískovišti. Ležela tam druhá žabka. Pak se pomalu šourala ke schodům. Vychovatelka stála ve dveřích.


***


I já se chystala k odchodu. Dneska jsem tu zůstala hodně dlouho. Děti už nosí z kuchyně večeři. Služba halasí s nádobím.

"Davide, jdi se okamžitě pořádně umýt!" Slyším z jeho rodinky.

Rozloučila jsem se a zamkla vchodové dveře. Přešla jsem ke garáži a vyndala si kolo. Zvláštní. Takový klid najednou. Slunce stálo na obloze stále ještě dost vysoko, přesto, že už byl večer. Jemný větřík čechral větve stromů a keřů. Za týden odvezu Andulku do Brna.

Najednou takový klid. Pod stromem seděl velký, černý kocour.



***