Březen 2018

Ořezaná

2. března 2018 v 18:36 | Gabrielaahava
Miluju ořezané tužky. Na každém psacím stole, v každém hrnku s tužkami mám několik obyčejných, do ostré špičky ořezaných tužek. S tužkou totiž přichází inspirace. Tužka voní. Dřevem a tuhou. Podobně mám ráda čistou nepopsaný stránku papíru. Lhostejno, jestli v sešitě, ve skicáku nebo jen tak prázdná A4, samotná, jediná, opuštěná.
Někdy mám pocit, že před obrazovkou počítače mě inspirace nenavštíví. Není to tak příjemné, jako s tužkou. Až když se prsty rozběhnou po klávesnici a uvědomím si tu rychlost, s jakou se mi daří pokládat na elektronickou stránku jedno slovo za druhým, až tehdy vezmu přístroj na milost.
S tužkou v ruce jsem strávila několik hodin v kanceláři za stolem. Čekala jsem na inspiraci. I v letošním roce se má náš dětský domov plný hvězd zúčastnit umělecké soutěže v tvořivosti na jevišti pod názvem Nejmilejší koncert. Moje jediná skutečná hvězda, se kterou jsem byla před lety zvyklá vyhrávat soutěže jednu za druhou, už žije v Praze, studuje taneční konzervatoř a je dospělá. Ta už zazáří někde úplně jinde... Ale co mé současné hvězdy? Ty na zem spadlé?
Potřebuji, aby se spolu začaly přátelit. Aby se přestaly posmívat jedna druhé. Pohrdat jedna druhou. Vždyť jejich příběhy jsou si tak podobné. Chtěla bych, aby se z nich stala parta. Aby se měly rády a nedonášely na sebe. Netrápily ty, co mezi nimi svítí slabě. Co nemají takovou sílu, co nevydávají takovou energii. Vím, že jsem přemožena malomyslností. Tužka v ruce dělá, co může, ale inspirace nepřichází. Nemohu překonat tu nechuť k mým hvězdám. Nemohu najít žádnou, pro kterou by se mi tužka rozběhla po papíře. Zdálky ke mně stále doznívají hlasy: Já nechci! Nebudu to dělat! Nebudu to říkat! ... Tak moc toužím zaslechnotu něco jako: Já chci. Toužím. Ráda bych...
Čekám. Tužka se klouže po papíře a zatím stále nic. Dobře. Odkládám to. Až se vrátím za pár dní - uvidíme. Třeba se něco stane. Třeba mi nějaká hvězdička zazáří.