Listopad 2017

Versus

18. listopadu 2017 v 11:03 | Gabrielaahava
"Dej to na YouTube! Dej to na YouTube!!!"
Zaslechla jsem ještě na schodech, když jsem se ubírala do našeho třetího patra v domě. Zaslechla jsem tlumené zvuky z dívčího pokoje a tušila jsem, k čemu se schýlilo.
"Vem jí to, vole! Vem jí to, ne?"
Vstoupila jsem do pokoje ve chvíli, kdy vzteklá vysoká korpulentní dívka opouštěla chodbu a chystala se někam ven.
"Co se tady děje?" Rozhlédla jsem se po pokoji.
Jedna dívka seděla na zemi, držela si oko a po tváři jí stékala slza.
"Nic, teto. To je dobrý."
Druhá stála opodál a třela si naraženou ruku tak, že si zároveň hladila břicho.
"No to asi těžko. Nic..." Podívala jsem se na sedící dívku a její slzy. Chystala jsem se řešit konflikt v pokoji, ale pak mi v hlavě ještě jednou jakoby zdálky zazněl ten výkřik: Dej to na...
"Cože? Počkej! Stůj!" Běžela jsem po schodech za tou třetí.
"Tak to ne tedy!" Chytla jsem ji u dveří a vzala jí mobil s rozkřápanou obrazovkou.
Ale nahrávání ti funguje, pomyslela jsem si. Dotáhla jsem ji zpátky po schodech nahoru a byl to věru nadlidský výkon.
Nahoře mi vypověděly nervy. "To si děláte srandu? To snad nemůžete myslet vážně?" Takové věci mě vyvádí z míry. Neovládala jsem se. Nesnáším šikanu v jakékoli podobě. Hnusí se mi to. Když jsme celou událost rozklíčovali, trochu jsem se uklidnila.
"Že raději nepíšete blog", utrousila jsem.
"Co???" Zeptala se jedna z nich s výmluvně nechápavým obličejem.
Sešla jsem zpátky do druhé skupiny a už jen zahlédla jiné děvče, jak si v láhvi od okurek nese do pokoje jednu neonku. Rybka se bleskově pohybovala od kraje ke kraji. Teta konající službu se chytla za čelo.
"To ti v tom nevydrží!" Ale dívka už ukazovala rybku své malé šestileté spolubydlící a společně se radovaly.
Druhý den ráno, když jsem vstupovala do kanceláře, zaslechla jsem ze druhé skupiny hlas tety:
"Tak co ta rybka? Jak se má?"
"Dobrý!", zavolala malá šestiletá spolubydlící, "ještě spí!"
Tak tohle si teda na blog napíšu já, pomyslela jsem si.

Malá černá

9. listopadu 2017 v 23:54 | Gabrielaahava
Ten den jsem měla službu. Odpoledne jsme ho přijali. Nejmladší z celé sourozencké skupiny. Měl rovné tři roky. Jeho starší sestra Tamča přišla s ním. A jejich nejstarší Sára už na ně čekala. Jeden jejich brácha byl ve výchovňáku a druhý ve vězení pro mladistvé.
Malý plakal. Plakal usedavě, nepřetržitě a vytrvale. Kámen by se ustrnul. Konejšila jsem ho a hladila po černých vláskách. Nechal se. Povídala jsem mu, ale neodpověděl. Jen plakal a plakal. Musela jsem ho vykoupat a tak jsme šli do koupelny třetí skupiny. Ta je modrá. Napustila jsem mu vanu, abych ho neděsila sprchou. I umýt se nechal. A po večeři do postýlky. Už byl celý vyčerpaný. Nechal si vyčistit nosík a upřeně mě pozoroval nádhernýma černýma očima. Evidentně se bál. Jeho sestry si s ním moc hlavy nelámaly. A tak jsem ho uspávala já. Stále neřekl ani slovo. Seděla jsem u něho na posteli v podkrovním pokoji a střešním oknem k nám prosvěcovalo měsíční světlo. Už jsem byla bezradná. Pláč neustával. Až jsem vzala do ruky měkkou pískací kostku s obrázky zvířátek.
"Hele, pejsek!" A štěkla jsem. Zpozorněl. Kostka ho zaujala.
"A kočička! Jak dělá kočička?" A zamňoukala jsem. Zasmál se! Najednou z ničeho nic se zasmál.
Tak jsme si hráli s kostkou. Hýkala jsem, kýhala, kukala, řehtala, malý se smál a zavrtal se do peřiny. Vida. Zvířátka zabrala. Když usnul a mně zkončila služba, vyšla jsem do měsíční noci. Ubírala jsem se k domovu s pocitem dobře vykonané práce. Takový krásný, malý. A já ho utěšila a uspala!
Druhý den ráno jsem vstoupila do domova a zamířila do naší kanceláře. Moje malá černá hvězda už pochodovala po chodbě v tepláčcích, protože ještě neměla zařízenou školku.
"Ahoj!!" Zavolala jsem. Ohlédl se a krásně se usmál. Za mnou vyšel po schodech pan údržbář. Mrknul na malého a povídá:
"Tak co, bohatýre! Jak ses vyspal první den?"
A malý odpověděl. Poprvé od chvíle kdy přišel.
"Jdi do piče, ty kokot."

Navždy spadlé

8. listopadu 2017 v 20:00 | Gabrielaahava
Blížím se k našemu dětskému domovu. Dnes mám službu a těším se, až bude večer. V tomto ročním období mám ráda večery. Když domov pomalu utichá, děti usínají ve svých postelích a já uklízím poslední kousky prádla a připravuji těm nejmenším hromádky oblečení na zítřek do školky a do první třídy.
Na nebi postupně vychází hvězdy. Pozoruji oblohu otevřeným střešním oknem našeho půdního bytu třetí skupiny. Spadne-li z nebe hvězda, je to zřejmě navždy. Dívám se, jak hvězdy září a poslouchám zvuky z blízkého nádraží, kam děti tak rády chodí. Lelkují kolem nádražní haly a někteří sbírají cigaretové nedopalky. Občas žebrají cigarety na cestujících na peróně nebo doufají, že najdou poztrácené drobné.
Spadne-li z nebe hvězda, je to navždy? Představuji si, že náš domov je plný takových spadlých hvězd. Menších i větších, starších i mladších. Jsou spadlé navždy? Opravdu už se nikdy nedostanou zpátky na oblohu? Proč padají? Co s nimi bude? Obvykle takový pád hvězdu trvale poškodí. Je možné ji opravit? Lze ji uzdravit? Vrátit takovým hvězdám záři je neobyčejně těžké. Mnohé z nich se v temnotě utopí. Zmizí v hlubinách vesmíru a nikdo se o nich už nic nedozví.
Ale někdy ... někdy se stane zázrak. Sem tam nějaká hvězda opět zazáří. Rozsvítí se její zhaslé světlo a ona najde nové místo na obloze. Stojí to obrovské úsilí. Miluji tyto zázraky. Miluji hvězdy, které se nechtějí vzdát. Chtěla bych s nimi zůstat navždy. Nechat si je. Už je nikdy neopustit a stát se součástí jejich záře.
Dívám se na spící tváře našich dětí. Poslouchám oddychování teenagerů. Někdy se stane zázrak. Ale o tom zase příště.