Andulka

14. května 2018 v 11:26 | Gabrielaahava

Andulka

Ukončila jsem další telefonický hovor a málem se ponořila do kancelářské práce. Papírování. Vyrušil mě řev ze třetí skupiny. Andulka. Vyšla jsem z kanceláře a zamířila ke schodům. Áňa seděla na trámku na půdě.

"Nech mě!!" štěkl chraplavý hlásek. Kdyby jí nebylo sotva sedm let, připomínala by hlasem starou barovou zpěvačku.

"Tak tu nekřič a pojď do pokoje!" snažila se teta. Sloužila ve třetí skupině a nebyla u nás dlouho.

"NEE!" zasípal hlásek. "Nech mě!!"

"Ale já ti nic nedělám."

"NEE!!"

Spatřila mě stát ve dveřích. Natáhla jsem k ní ruku.

"Já chci jít s tebou!!"

"Tak pojď." Vzala jsem ji s sebou do kanceláře.

"Pomůžeš mi?"

"Ano."

"Sedneš si sem?" Nabídla jsem křeslo pro hosty.

"A můžu sem?" ukázala na židli naší ředitelky, umístěné naproti mému psacímu stolu.

"Můžeš."

"Dáš mi sešit?"

"Chceš dělat zápis?"

"Ano."

Vytáhla jsem Školní vzdělávací program a rozpracované Standardy kvality péče v ústavní výchově.

"Tak na. Tady máš propisku, můžeš sem dávat razítko, …"

"Máš gumu?"

"Tady máš gumu. Co když pustím nějakou hudbu?"

"Jooo. Pusť Kynychovou. Pusť Šmouly."

"Jejda, Šmouly nemám." Pustila jsem Marsyas z youtubka. Zuzana Michnová zpívala S Luisem a nám bylo fajn. Terezka zapisovala do mých Standardů - pracovní verze. Razítko bouchalo o desku stolu a následovaly podpisy.

"Já budu primář."

"Cože?"

"Můžu ti zavolat?" zvedla ručku od telefonu. Uchopila jsem svoji.

"Haló?"

"Ano, pane primáři?"

"Tak co, dáme mu půlku nebo třikrát denně?" zeptal se primář chraplavým hlasem a hleděl mi do tváře přes stůl svýma modrýma očima.

"Myslím, že půlka stačí." odpověděla jsem do své ručky a hleděla do těch očí. Usmívaly se.

"A co Nicolas. Zlobí?"

"Ne, už je to lepší. Zato Tenčák zlobí."

"A co?"

"Včera zase kradl v samoobsluze. Už má zakázané i Tesco."

"Jo? Dáme mu injekci?"

"Jak myslíte, pane primáři.

"A bude bez výhod."

"Dobře. Ale zapište to do zápisu."

"Dám tam razítko." Áňa usilovně čárala přes Standardy, které nemusí být zpracovány písemně, jen musíte umět popsat, jak je v zařízení praktikujete a kde je případná kontrola najde zakotveny.

Dostala jsem nápad. Youtube přeskočilo na Mišíka a tentokrát Stříhali dohola malého chlapečka.

"Pane primáři, zavolám Tenčáka sem." Vyšla jsem z kanceláře. Tenčák seděl na schodech a chystal se na zahradu.

"Davide, prosím tě, pojď se mnou." Tázavě na mě pohlédl, ale zvedl se a šel.

Posadila jsem ho v kanceláři na pohovku a povídám:

"Tak Davide, toto je pan primář a chce se tě na něco zeptat."

Andulka se všeho ujala: "Ty zlobíš?" Tenčákovi cukaly koutky, ale zalhal:

"Ne"

"Ale no tak. Zlobíš, Tenčáku." David už se smál a dal si ruku před pusu. Ale stále seděl a okamžitě se zapojil do hry.

"Dostaneš injekci. Natáhni ruku." Primář uchopil zelenou pastelku a můj sprej do nosu. Tenčák natáhl ruku a Zrzečka ho píchla do předloktí. Potom místo postříkala kapkami do nosu ve spreji.

"A ještě výchovné opatření. Máš zákaz vycházek."

"Ano, a je bez výhod." připomněla jsem primáři. Tenčák už se v pohovce svíjel smíchy. Ale vstal, dokonce se uklonil a odešel z kanceláře. Seskákal dolu ze schodů jako blecha a uháněl ven hopsat na trampolínu.

Podobně nás navštívilo ještě aspoň pět chovanců. Andulka zářila. Ruce si dala v bok a vítala každého slovy:

"Tak pojď, to jsme se zase dočkali."

Počmárala celé Standardy a ještě si přibrala Kontroly uklizených pokojů. Dala jsem jí balíček obrázků z logopedie, aby mohla odměňovat ty hodné. Když se k nám posadila i Hrdlička a chtěla se smát jako zjednaná, primář ji usadil:

"Moc se nesměj. Tady jsi v Bíteši. Tak povídej, jak ses měla doma? Líbilo se ti na dovolence?"

Hrdlička dostala injekci i obrázek a šla si ven na nádraží zapálit. Jestli nemá nasbírané vajgly, zajímalo by mně, komu cigaretu šlohla. Kapesné bylo už dávno.

Andulku už to přestalo bavit. Uklidily jsme kancelář. Také jsem se sbalila a zamířila do šatny.

"Tak ahoj!"

"Ahoj! A pozdravuj toho svého miláčka!"

"Myslíš manžela?"

"Jo, toho."

"Tak jo."
 

Áňa

14. května 2018 v 11:25 | Gabrielaahava

Kdo z nás je normální a kdo je blázen? Možná jsem normální jen proto, že si to o sobě sama myslím. Protože nevnímám poznamenání své vlastní duše. Za to vnímám zjizvenost duší těch druhých…


***


Dívala jsem se z okna kanceláře na zahradu, jak Andulka sedí na workoutovém stroji. Seděla na spodní části, určené na nohy. Také jsem si tam párkrát stoupla a chvíli se houpala. Andulka seděla na stupátku, cumlala si palec a zamyšleně se kývala ze strany na stranu. Vypadalo to strašidelně. Už jí bylo devět. Blonďatě zlaté culíky se zvolna pohupovaly s ní, podle toho, jak hýbala nohama. Opět bosa. Bez sandálů či žabek na dvůr.

"Áňo, až tě bodne včela do nohy, tak potom neřvi!" houkla na ni vychovatelka.

Andulka nevnímala. Stále se pohupovala a zahleděna do dveří od sklepa, cumlala svůj ožužlaný palec, někdy popraskaný až do krve.

Tety vychovatelky seděly za dřevěným stolem na lavicích a popíjely své odpolední kávy. Děti běhaly po zahradě, některé skákaly na trampolíně, pár kluků hrálo fotbal a ti menší si stavěli tunely na pískovišti.

"Teto, můžu ven?"

"Do šesti, Davide. A žádné cigarety. A žádné blbosti v Bille!"

"No jo. Mam kapesný, " odtušil vysoký, strašně hubený kluk.

"Spadni Andulo!" prošel kolem workoutového stroje, ťuknul do držadla a pomalu se klátil k brance.

"Heeeej! Nech tohoooo! Teto! Teto! On mě provokuje!"

Zahradu protnul hlasitý, ochraptělý křik. Dívčin hlásek zněl jako hlas opilé barové zpěvačky. Ustavičným křikem ze všech sil se jí udělaly uzlíky na hlasivkách. Křičela od narození. Od chvíle, kdy se poprvé musela loučit s mámou. Když se jí stýskalo, když máma přišla, a když ji po krátké vycházce vracela do domova. Křičela, když ji děti škádlily, když ji bily, když ona sama někoho bila nebo nechtěla vydržet ani deset minut ve své praktické škole. Křičela, a když jí nikdo nevyhověl, obvykle proto, že nebylo možné jí vyhovět, praštila sebou o zem a celé její silné, ale štíhlé tělíčko, neuvěřitelně osvalené, se propnulo do jakéhosi luku. V této poloze setrvala někdy i několik minut. Pokud se mi tohle stalo, musela jsem jen doufat, že nepřestane dýchat.

Brala mnoho léků, chodila pravidelně k dětskému psychiatrovi a jezdila na pobyty do dětské psychiatrické léčebny. Ve svých devíti letech nepoznala, jestli jedna a jedna jsou dvě nebo tři a tři bez dvou jedna nebo k čemu je to vůbec dobré. Bezpečně si nebyla jistá, jestli oranžová není náhodou fialová nebo růžová. Poznala sluníčkovou a travičkovou. Nikdy se nenaučila žádnou sebekratší básničku. Ovládala ale celou škálu neuvěřitelných sprosťáren, ať už slovy nebo posuňky. Neměla žádné kamarády. Přitom to byla docela hezká holčička.

"Neřvi, Andulo. Nic se ti nestalo. A ty, Davide, nemůžeš mít rozum?" houkla teta.

Ale vysoký hubený kluk už mizel v zatáčce směrem k supermarketům.


***


Nahoře v kanceláři si zatím ředitelka balila věci do kabelky a chystala se k odchodu. Také se naklonila k oknu.

"Podívej se na ni," kývla směrem k workoutovému stroji, "a to je ve druhé třídě. Nevím, co s ní v tom Brně budou dělat. Ještě pár let jsme jí mohli prodloužit dětství. I když je to s ní hrozné."

"Šílená matka," odpověděla jsem. "Co si to zas vymyslela. Stejně tam za ní častěji chodit nebude."

Andulčina matka žila většinou jako bezdomovec. Pokud zrovna neměla nějakou známost, u které se ubytovala. Vztah obvykle fungoval do té doby, než dotyčného muže fyzicky napadla. Pak opět žila na ulici, chodila na polévku do Armády spásy nebo se potulovala po IKEA a já si myslím, že tam občas přespala, pokud je to jen trochu možné. Počítat uměla asi lépe než Áňa, ale zaměstnavatelná nebyla. Nedovolila jí to její inteligence, agresivita a podle jejích vlastních slov, hlavně zdravotní stav. Při poslední návštěvě u nás s velkým zájmem popisovala, jak se léčí se "zánětem dutiny krční". Následně si nám od plic postěžovala na svého potencionálního zaměstnavatele:





"Paní ředitelko, to si neumíte představit. Chtěli, abych tam dělala osm hodin!! Osm hodin v kuse! To by nevydržel ani kůň!!" Rozčileně potřásala hlavou, tentokrát obarvenou na zrz. Ředitelka sklonila hlavu a já se v tu chvilku nemohla podívat jinam, než na své obnošené přezůvky pod stolem. Od té doby si to občas řekneme.

"To bys nevydržela. Osm hodin... !"

"V kuse!"


***



Dopsala jsem v kanceláři poslední výkaz. Odpoledne se pomalu přehouplo v podvečer. Děti na zahradě začaly uklízet hračky. Ty, co skákaly na trampolíně, hledaly boty a ponožky. Cvakla branka a po cestičce se klátil hubený David. Určitě zase na dálku páchnul od cigaretového kouře. Ne, tentokrát to nebylo od cigaret. Dneska si nasbíral vajgly. To smrdí mnohem hůř. Vychovatelka na něho cosi výhrůžně zavolala a dál kontrolovala úklid zahrady.

"Nezapomeňte na míč! Ty kola do garáže! Kdo má klíče…? A kde je Andula? Áňo! Jdeme na večeři!"


***


Andulka seděla pod keřem u plotu směrem k silnici. Nepřátelsky pozorovala hemžení na zahradě.

"Nepůjdu s vámi," tiše si trucovala a promlouvala svým chraplavým hlasem, "nemám vás ráda."

Prohlížela si svůj odřený palec. Také nemohla najít jednu žabku a podezřívala děti, že jí botku někdo schoval. Bylo to pravděpodobné.

Křoví se rozhrnulo a před zkoprnělé děvčátko se posadil velký, černý kocour. Sedl si pomalu a klidně si začal olizovat tlapku. Měl velké zelené oči a těmi se po Andulce občas podíval.

"Nebojím se tě," řekla Andulka a zatajila dech.

"Také se tě nebojím," odpověděl kocour.

"Jsi veliký. Ty nekoušeš?" špitla Andulka

"A ty nekoušeš?" zavrněl kocour tiše a položil tlapku na trávu.

Andulka věřila, že ne. I když včera kousla Nicolase do krve. Nechtěl jí půjčit sluníčkovou pastelku. A ona chtěla namalovat sluníčko. Věděla, že maluje krásná sluníčka… Andulka pochopila, že kocour ví všechno.

"Ale oni mě provokujou."

"A ty?"

"Mně je smutno po mamce." Andulka otočila hlavu a pohlédla do dálky ke garáži. Vychovatelka už zamykala a rozhlížela se kolem dokola. Kde je ta holka?

Kocour pomalu položil svou hebkou černou tlapku vedle dívčiny ruky s odřeným palcem.

"Až půjdu do Brna, budu blíž u mamky. Ty budeš tady?"

"Já jsem, kde chci," odpověděl kocour.

"Oni mi zavřou. Musím jít."

"Pohlaď si mě." Kocour upřel svůj pohled na holčičku. Andulka pohlédla na jeho lesklou srst a podívala se mu do očí. Travičková!

"Nechci." Odběhla k pískovišti. Ležela tam druhá žabka. Pak se pomalu šourala ke schodům. Vychovatelka stála ve dveřích.


***


I já se chystala k odchodu. Dneska jsem tu zůstala hodně dlouho. Děti už nosí z kuchyně večeři. Služba halasí s nádobím.

"Davide, jdi se okamžitě pořádně umýt!" Slyším z jeho rodinky.

Rozloučila jsem se a zamkla vchodové dveře. Přešla jsem ke garáži a vyndala si kolo. Zvláštní. Takový klid najednou. Slunce stálo na obloze stále ještě dost vysoko, přesto, že už byl večer. Jemný větřík čechral větve stromů a keřů. Za týden odvezu Andulku do Brna.

Najednou takový klid. Pod stromem seděl velký, černý kocour.



***

Ořezaná

2. března 2018 v 18:36 | Gabrielaahava
Miluju ořezané tužky. Na každém psacím stole, v každém hrnku s tužkami mám několik obyčejných, do ostré špičky ořezaných tužek. S tužkou totiž přichází inspirace. Tužka voní. Dřevem a tuhou. Podobně mám ráda čistou nepopsaný stránku papíru. Lhostejno, jestli v sešitě, ve skicáku nebo jen tak prázdná A4, samotná, jediná, opuštěná.
Někdy mám pocit, že před obrazovkou počítače mě inspirace nenavštíví. Není to tak příjemné, jako s tužkou. Až když se prsty rozběhnou po klávesnici a uvědomím si tu rychlost, s jakou se mi daří pokládat na elektronickou stránku jedno slovo za druhým, až tehdy vezmu přístroj na milost.
S tužkou v ruce jsem strávila několik hodin v kanceláři za stolem. Čekala jsem na inspiraci. I v letošním roce se má náš dětský domov plný hvězd zúčastnit umělecké soutěže v tvořivosti na jevišti pod názvem Nejmilejší koncert. Moje jediná skutečná hvězda, se kterou jsem byla před lety zvyklá vyhrávat soutěže jednu za druhou, už žije v Praze, studuje taneční konzervatoř a je dospělá. Ta už zazáří někde úplně jinde... Ale co mé současné hvězdy? Ty na zem spadlé?
Potřebuji, aby se spolu začaly přátelit. Aby se přestaly posmívat jedna druhé. Pohrdat jedna druhou. Vždyť jejich příběhy jsou si tak podobné. Chtěla bych, aby se z nich stala parta. Aby se měly rády a nedonášely na sebe. Netrápily ty, co mezi nimi svítí slabě. Co nemají takovou sílu, co nevydávají takovou energii. Vím, že jsem přemožena malomyslností. Tužka v ruce dělá, co může, ale inspirace nepřichází. Nemohu překonat tu nechuť k mým hvězdám. Nemohu najít žádnou, pro kterou by se mi tužka rozběhla po papíře. Zdálky ke mně stále doznívají hlasy: Já nechci! Nebudu to dělat! Nebudu to říkat! ... Tak moc toužím zaslechnotu něco jako: Já chci. Toužím. Ráda bych...
Čekám. Tužka se klouže po papíře a zatím stále nic. Dobře. Odkládám to. Až se vrátím za pár dní - uvidíme. Třeba se něco stane. Třeba mi nějaká hvězdička zazáří.
 


Versus

18. listopadu 2017 v 11:03 | Gabrielaahava
"Dej to na YouTube! Dej to na YouTube!!!"
Zaslechla jsem ještě na schodech, když jsem se ubírala do našeho třetího patra v domě. Zaslechla jsem tlumené zvuky z dívčího pokoje a tušila jsem, k čemu se schýlilo.
"Vem jí to, vole! Vem jí to, ne?"
Vstoupila jsem do pokoje ve chvíli, kdy vzteklá vysoká korpulentní dívka opouštěla chodbu a chystala se někam ven.
"Co se tady děje?" Rozhlédla jsem se po pokoji.
Jedna dívka seděla na zemi, držela si oko a po tváři jí stékala slza.
"Nic, teto. To je dobrý."
Druhá stála opodál a třela si naraženou ruku tak, že si zároveň hladila břicho.
"No to asi těžko. Nic..." Podívala jsem se na sedící dívku a její slzy. Chystala jsem se řešit konflikt v pokoji, ale pak mi v hlavě ještě jednou jakoby zdálky zazněl ten výkřik: Dej to na...
"Cože? Počkej! Stůj!" Běžela jsem po schodech za tou třetí.
"Tak to ne tedy!" Chytla jsem ji u dveří a vzala jí mobil s rozkřápanou obrazovkou.
Ale nahrávání ti funguje, pomyslela jsem si. Dotáhla jsem ji zpátky po schodech nahoru a byl to věru nadlidský výkon.
Nahoře mi vypověděly nervy. "To si děláte srandu? To snad nemůžete myslet vážně?" Takové věci mě vyvádí z míry. Neovládala jsem se. Nesnáším šikanu v jakékoli podobě. Hnusí se mi to. Když jsme celou událost rozklíčovali, trochu jsem se uklidnila.
"Že raději nepíšete blog", utrousila jsem.
"Co???" Zeptala se jedna z nich s výmluvně nechápavým obličejem.
Sešla jsem zpátky do druhé skupiny a už jen zahlédla jiné děvče, jak si v láhvi od okurek nese do pokoje jednu neonku. Rybka se bleskově pohybovala od kraje ke kraji. Teta konající službu se chytla za čelo.
"To ti v tom nevydrží!" Ale dívka už ukazovala rybku své malé šestileté spolubydlící a společně se radovaly.
Druhý den ráno, když jsem vstupovala do kanceláře, zaslechla jsem ze druhé skupiny hlas tety:
"Tak co ta rybka? Jak se má?"
"Dobrý!", zavolala malá šestiletá spolubydlící, "ještě spí!"
Tak tohle si teda na blog napíšu já, pomyslela jsem si.

Malá černá

9. listopadu 2017 v 23:54 | Gabrielaahava
Ten den jsem měla službu. Odpoledne jsme ho přijali. Nejmladší z celé sourozencké skupiny. Měl rovné tři roky. Jeho starší sestra Tamča přišla s ním. A jejich nejstarší Sára už na ně čekala. Jeden jejich brácha byl ve výchovňáku a druhý ve vězení pro mladistvé.
Malý plakal. Plakal usedavě, nepřetržitě a vytrvale. Kámen by se ustrnul. Konejšila jsem ho a hladila po černých vláskách. Nechal se. Povídala jsem mu, ale neodpověděl. Jen plakal a plakal. Musela jsem ho vykoupat a tak jsme šli do koupelny třetí skupiny. Ta je modrá. Napustila jsem mu vanu, abych ho neděsila sprchou. I umýt se nechal. A po večeři do postýlky. Už byl celý vyčerpaný. Nechal si vyčistit nosík a upřeně mě pozoroval nádhernýma černýma očima. Evidentně se bál. Jeho sestry si s ním moc hlavy nelámaly. A tak jsem ho uspávala já. Stále neřekl ani slovo. Seděla jsem u něho na posteli v podkrovním pokoji a střešním oknem k nám prosvěcovalo měsíční světlo. Už jsem byla bezradná. Pláč neustával. Až jsem vzala do ruky měkkou pískací kostku s obrázky zvířátek.
"Hele, pejsek!" A štěkla jsem. Zpozorněl. Kostka ho zaujala.
"A kočička! Jak dělá kočička?" A zamňoukala jsem. Zasmál se! Najednou z ničeho nic se zasmál.
Tak jsme si hráli s kostkou. Hýkala jsem, kýhala, kukala, řehtala, malý se smál a zavrtal se do peřiny. Vida. Zvířátka zabrala. Když usnul a mně zkončila služba, vyšla jsem do měsíční noci. Ubírala jsem se k domovu s pocitem dobře vykonané práce. Takový krásný, malý. A já ho utěšila a uspala!
Druhý den ráno jsem vstoupila do domova a zamířila do naší kanceláře. Moje malá černá hvězda už pochodovala po chodbě v tepláčcích, protože ještě neměla zařízenou školku.
"Ahoj!!" Zavolala jsem. Ohlédl se a krásně se usmál. Za mnou vyšel po schodech pan údržbář. Mrknul na malého a povídá:
"Tak co, bohatýre! Jak ses vyspal první den?"
A malý odpověděl. Poprvé od chvíle kdy přišel.
"Jdi do piče, ty kokot."

Navždy spadlé

8. listopadu 2017 v 20:00 | Gabrielaahava
Blížím se k našemu dětskému domovu. Dnes mám službu a těším se, až bude večer. V tomto ročním období mám ráda večery. Když domov pomalu utichá, děti usínají ve svých postelích a já uklízím poslední kousky prádla a připravuji těm nejmenším hromádky oblečení na zítřek do školky a do první třídy.
Na nebi postupně vychází hvězdy. Pozoruji oblohu otevřeným střešním oknem našeho půdního bytu třetí skupiny. Spadne-li z nebe hvězda, je to zřejmě navždy. Dívám se, jak hvězdy září a poslouchám zvuky z blízkého nádraží, kam děti tak rády chodí. Lelkují kolem nádražní haly a někteří sbírají cigaretové nedopalky. Občas žebrají cigarety na cestujících na peróně nebo doufají, že najdou poztrácené drobné.
Spadne-li z nebe hvězda, je to navždy? Představuji si, že náš domov je plný takových spadlých hvězd. Menších i větších, starších i mladších. Jsou spadlé navždy? Opravdu už se nikdy nedostanou zpátky na oblohu? Proč padají? Co s nimi bude? Obvykle takový pád hvězdu trvale poškodí. Je možné ji opravit? Lze ji uzdravit? Vrátit takovým hvězdám záři je neobyčejně těžké. Mnohé z nich se v temnotě utopí. Zmizí v hlubinách vesmíru a nikdo se o nich už nic nedozví.
Ale někdy ... někdy se stane zázrak. Sem tam nějaká hvězda opět zazáří. Rozsvítí se její zhaslé světlo a ona najde nové místo na obloze. Stojí to obrovské úsilí. Miluji tyto zázraky. Miluji hvězdy, které se nechtějí vzdát. Chtěla bych s nimi zůstat navždy. Nechat si je. Už je nikdy neopustit a stát se součástí jejich záře.
Dívám se na spící tváře našich dětí. Poslouchám oddychování teenagerů. Někdy se stane zázrak. Ale o tom zase příště.

Kam dál